Úplně na začátku nebylo nic. Naprosto nic. Prázdná stránka. Ani jedno písmenko. Písmenka jsou ty věci, ze kterých se dá vytvořit slovo. Slova jsou pak ty věci, ze kterých se dá vytvořit celá věta. Dokonce více vět. Další a další věty. Spoustu dalších vět pak může proudit, dál a dál. Proces tvoření běží. Ale vraťme se na začátek, kde není nic. Můžeme to vůbec považovat za nějaký skutečný začátek? Vždyť se nic neděje! Nic se nemění. Nic je nic. Nic ještě neprobíhá. Tak jakýpak začátek.

Ovšem jakmile přijde ono první slovo, teprve tehdy všechno doopravdy začíná. Celé to tvoření, o kterém jsme mluvili. Tak ono provařené “na počátku bylo slovo” vskutku dává smysl! Protože nic je nic, ale jakmile přijde první slovo, první věty, první myšlenky, stala se změna. A ta nás už od teď bude provázet dál a dál naším příběhem. Protože jedině v té změně se všechno uskutečňuje. Takže jsme tu. Vše začalo, a jak už bylo řečeno, proces tvoření běží.

Stránka už tedy není prázdná, ale plní se postupně písmeny, slovy, větami.

Jenže k čemu to všechno, když není nikdo, kdo by to četl? K čemu všechny ty věty, když nebudou vyjadřovat myšlenky, které by v někom vyvolaly pocity? Tehdy přichází na scénu čtenář. Ten, který to celé je schopen vnímat.

Už není jen nějaká popsaná stránka, už není jen nějaká řada písmen, slov a vět. Už je to celé čteno, vnímáno někým. Všechny ty věty najednou vyjadřují myšlenky, které ve čtenáři vyvolávají pocity. Některé části stránky dávají čtenáři smysl. Některé ne. U některých myšlenek má pocit, že jim rozumí, ale mýlí se. A musí na to přijít až o mnoho stránek později. Jak čtenář čte, písmena, slova a věty v něm zanechávají různorodé emoce. Některé části stránky v něm vyvolávají souhlas, některé ho naštvou, některé mu dokonce mohou nahánět hrůzu. Jiné ho zase potěší. Nebo mu dají naději. Cokoliv je možné.

S každou dokončenou větou se před zraky čtenáře vynořuje další věta, s každou dokončenou stránkou se objevuje další stránka.

Mohlo by se zdát, že tím je kruh uzavřen a všechno je tak, jak má být. Místo ničeho je něco, a to něco se zrcadlí v někom. Ale někdo ta písmena do slov poskládal, a poskládal slova do vět, větami popsal stránky, jednu za druhou. Čtenář sice z pouhého shluku znaků zrcadlí myšlenky, hltá snadno čtivé pasáže a zahloubává se do těch složitějších, nicméně ho nezajímá nic víc. Je mu fuk, kdo to všechno napsal. Prostě pokračuje ve svém čtení, jakoby se nechumelilo.

Tak plynou myšlenky za myšlenkou, příběhy za příběhem, někdy je to komedie, někdy jde legrace stranou, někdy je čtenář dojatý, někdy ho to dokonce může nudit. I to se může stát. Už jsme si to řekli. Stát se může úplně všechno. Cokoliv je možné.

A tak se může stát, že se za čtenářem objeví stín. Je to jeho vlastní stín. Ale to čtenář neví. On o tom stínu zatím vlastně vůbec neví. Jeho mysl je pohroužená do čtení. Stín pomalu a zvolna následuje čtenářovy pohyby. Čtenář se mírně nakloní doleva, protože čte levou stránku. Stín udělá totéž. Jen přitom nic nečte. Pouze následuje čtenářův pohyb. Ten se nyní naklání trochu na druhou stranu a malinko přibližuje hlavu k textu, jakoby nevěřil tomu příběhu, který právě čte. Stín opět udělá totéž. A tak to jde pořád dokola. Čtenář otáčí stránku za stránkou, stín následuje jeho pohyby.

Až v jednom okamžiku stín přestane chtít být otrokem svého údělu. Proč by vlastně měl celou věčnost jen neustále dokola opakovat to samé? To jednoho omrzí, i když je to jenom stín. Chvíli váhá, protože jeho úkolem je přece… “Úkolem? Je něco něčím úkolem? Je to snad můj úděl? Osud?”, říká si stín sám pro sebe. “Ani náhodou!” řekne si stín a rozhodne se, že se stane sám sebou. Jenže jak to má udělat? Umí jenom následovat pohyby čtenáře. Ono totiž stát se sám sebou, to není jen tak. To nestačí si jen uvědomit, že takhle už to dál nejde, takhle to už dál nechci. Když nevíte, co chcete, nemáte kam jít. A tak velmi snadno sklouznete zpátky do těch svých zaběhnutých kolejí, jako náš stín, který právě po miliónté znovu a znovu opakuje pohyb hlavy čtenáře, a pohyb jeho ruky, jak otáčí další stránku. Jenže to vnitřní pnutí je velké. Čím dál větší a neustále roste. Jako tlak v papiňáku.

Tak došlo k té kuriózní situaci. Stín to už nemohl vydržet. Neměl vymyšlené, co udělá, ale přesně věděl, že musí udělat něco jinak. A také věděl, že to musí udělat hned teď. Ono totiž, vlastně nic jiného než teď nemáte k dispozici, ať jste stín nebo kdokoli jiný. Stín měl opravdu velký strach. Byl to takový ten nevysvětlitelný strach, který máte, když se chystáte dotkout sami sebe. Své vnitřní svobody. Své podstaty. Stín ale neměl čas se zabývat strachem. V onom “teď” není na takové věci moc času. Ani prostoru. Ani ničeho.

Ona kuriózní situace spočívala v tom, že stín se pohnul úplně jinak, než čtenář. Ten si ničeho nevšiml, stín byl ostatně celou tu dobu za ním. Jenže teď se stín nahnul čtenáři přes rameno, aby se podíval, co je tam napsáno.

To čtenáře vyrušilo, protože zahlédl něco tmavého. Potkal svůj stín.

Ani pro jednoho z nich to nebylo příjemné setkání. Stín zjistil, že v textu o něm není ani zmínka, dokonce se celý text naopak snažil vytvořit dojem, jako by žádný stín ani neexistoval! A čtenář najednou pochopil, že všechno je jinak, než si doposud myslel. Z té temnoty stínu se jej dotkla hrůza. Byl tak temný a hluboký. A vůbec se v tom nedalo vyznat. Bylo to jako kulturní šok. Otřásl vším. Nic nebylo, jako dřív. Stín, čtenář i popsané stránky. Všechno jinak.

Čtenář si všiml, že může číst jen díky světlu, které mu stránky osvětluje. Všiml si také, že stín zmizel, když se jej pokusil najít a světlo namířil směrem, kde stín zahlédl. Otočil se tedy zpět a četl dál. Ale jeho mysl už nebyla tak vpitá do písmen, jako dosud. Četl, a zároveň myslel na to, co se stalo. Myslel na stín. Myslel na to světlo. Nemohl přijít na to, co to všechno znamená.

Stín sice ztratil svou podstatu, když byl zahnán světlem, ale jakmile se čtenář otočil zpátky, opět vyrostl. Přišlo mu daleko smysluplnější následovat pohyby čtenáře, než zkoušet nějaké další pokusy se svobodou. Je přece o tolik snadnější prostě následovat a hromadit. U toho tedy zůstal. S každým opakovaným pohybem rostl a temněl.

Jak tak čtenář pokračoval ve svém čtení, zároveň se mu hlavou honily i jiné myšlenky. Napadlo ho, že kromě popsaných stránek, stínu a světla tu přece musí být ten, kdo to všechno dal dohromady? Nebo ne? Ale ano! Jistě!

Nemohl už číst. Došlo mu plnou silou, že stín a světlo jsou v určitém vzájemném vztahu. Kde je stín, musí být nějaké světlo. Kde je světlo, velmi pravděpodobně tam bude někde i stín. Jistěže stín někoho, třeba mě! Jinak by žádný stín nebyl. A pak tedy, kde jsou ta písmena, slova a věty, musí být někdo, kdo je napsal. Ovšem opět, napsal pro někoho! “Někdo to napsal pro mě”, došlo mu.

Přestal myslet na světlo nebo stín. Myslel jen na toho, kdo je za tím vším. A jaký je vlastně vztah mezi…